The Magical Liverpool Tour - Jak jsme vezli dříví do lesa
Myšlenka na účast The Boom Beatles Revival Band and Orchestra na festivalu Beatleweek v Liverpoolu vznikla někdy v květnu 2004. Pořadatelé festivalu tehdy na naší nabídku odpověděli, že by nás v Liverpoolu určitě rádi přivítali, ale až v roce 2006. Odměnou za trpělivost bylo po nekonečně dlouhých jednáních několik vystoupení na International Beatleweeku 2006. Dvě s orchestrem a dvě v základní čtyřčlenné sestavě.
První odhady nákladů zájezdu šplhaly do astronomických výšek a vyžadovaly by nemalý příspěvek všech účastníků. Celkovou cenu se ale podařilo významně snížit díky příspěvku Kanceláře primátora města Ústí nad Labem a zdarma poskytnutému ubytování a snídaním ze strany partnerského města Halton.
Odjezd do Liverpoolu byl naplánován na pátek 25.8.06 v 6:00 od Ústeckého Magistrátu. Když autobus cestovní kanceláře IveRia Tours přirazil s hodinovým předstihem na místo odjezdu, poněkud jsme znejistěli, jestli se vůbec všechno vybavení, nástroje, osobní věci a především muzikanti vejdou. Všechno se ale nakonec do autobusu směstnalo a my vyrazili s pouhým půlhodinovým zpožděním. Ještě krátká zastávka v Teplicích pro několik členů orchestru a za chvíli opouštíme republiku.
Čekala nás hodně dlouhá cesta a trajekt přes La Manche byl objednán 15 minut po půlnoci. Po dvouhodinové cestě přes kanál, nás čekalo „pouhých“ sedm hodin do nejznámějšího přístavu na světě.
Do Calais jsme po několika blouděních namísto s dvouhodinovým předstihem dorazili asi 20 minut před odjezdem trajektu a kvůli spoustě formulářů k vyplnění jsme nakonec nasedli až na další plavidlo. Díky časovému posunu jsme ale získali hodinu k dobru a do Haltonu nakonec dorazili přesně na dohodnutou devátou hodinu.
Na haltonském stadionu nás očekávali zástupci radnice v čele se starostou Haltonu a jeho manželkou. Setkali jsme se také s panem Ianem Grady, který nám byl po celé další tři dny k dispozici a pomáhal nám při komunikaci s pořadateli festivalu.
Tou dobou už se k nám přidali i Honza Brambůrek s Davidem Přikrylem, profesionální to zvukaři, kteří přiletěli z Německa jen kvůli nám, aby pomohli se zvučením a dorozumíváním se zvukaři.
Po typické anglické snídani následovalo oficiální setkání s focením a předáním erbu Haltonu z rukou starosty výměnou za informační materiály o Ústí. Setkání bylo neformální, vřelé a velice příjemné a odehrálo se přímo na trávníku stadiónu, kde na světelné tabuli nad tribunou zářil nápis „A Warm Welcome to our Friends from Usti“.
V prostorách stadiónu jsme měli mít po další dvě rána k dispozici sprchu a snídani. „English Style Breakfast“ není vůbec žádná racionální strava, jako spíš tučná a výživná. Třikrát jsme měli možnost užít si opečenou klobásku, zapečené rajče, míchaná vajíčka, křupavou slaninu, podivný do větší tablety slisovaný prejt a samozřejmě nezbytný toast a černou kávu. Zdravou klasiku zastupovalo müsli s mlékem a ovocné džusy.
Po oficiálním přivítání jsme se odebrali do haltonského Ditton Centra, kde pro nás byla připravena menší tělocvična na hromadné přespání.
Halton se nachází pouhých 20 km od Liverpoolu, takže stačilo vyrazit v půl jedné, abychom v jednu přesně dle plánu vkročili s Ianem do honosného divadla Empire Theatre, kde nás večer čekal první koncert.
Empire Theatre je jedno z největších divadel v Anglii (kapacita cca 2800 diváků) a v době Beatleweeku zde probíhají nejlepší koncerty. Provoz divadla byl zahájen v roce 1866 a v jeho dlouhé historii se na pódiu objevilo mnoho světoznámých umělců včetně Beatles v roce 1965.
Všude vidíme plakáty s Tony Sheridanem, Quarrymen a Donovanem, ale o nás ani zmínka. Na chvilku jsem znejistěl (na stránkách Beatleweeku jsme byli napsáni !?), za chvíli se ale setkáváme s jedním z hlavních organizátorů Rayem Johnsonem a okamžitě začínáme vybalovat veškeré vybavení a přenášet vše na pódium. Jakmile je vše na svém místě, tak se na několik hodin vzdalujeme a na zvukovou zkoušku postupně přicházejí Tony Sheridan, Quarrymen a Donovan. První setkání tváří v tvář s legendami, o kterých jsme dosud měli možnost jen číst v literatuře o šedesátých letech. Jsou to všichni starší pánové, ale hraje a zpívá jim to pořád moc dobře. A Donovan pořád vypadá jako kluk a dokonce koketuje s našima sboristkami. „Blondýny prosím zůstanou, brunety můžou jít…“
Naše hlavní zvuková zkouška se postupně odsouvá až na půl sedmou a je rychlá a stručná a najednou je 19:30 a my čekáme za portály na pokyn zahájit vystoupení. Nervozita je obrovská spojená s únavou po cestě, v puse sucho, hlasivky v křeči a v hlavě pár pochystaných frází na úvod. Hlavně nesmím říct „Good Night“, jako se mi to stalo, když sem si úvod nahlas přeříkával v šatně. „Good Evening Liverpool“ je správně. Náš čtyřicetičlenný orchestr je v tu chvíli schován za oponou, my čtyři vcházíme na pódium a zahajujeme půlhodinové vystoupení oblíbenou fintou s The End alias The Beginnig, kdy skladbu začínáme my čtyři a s nástupem orchestru se zvedá opona a překvapenému publiku odkrývá všechny sekce v plné síle. Na úvod samozřejmě říkám „Good Night“, ale hned se opravím a nervozita mírně opadá. Postupně odehrajeme The Long and Winding Road, přes Walruse, Eleonor Rigby, až po závěrečnou trojici s The End. Dle potlesku mezi skladbami je jasné, že jsme si během chvilky získali celé divadlo. A jak jsme se dozvěděli později, v zadních řadách a na balkóně se dokonce tančilo.
Naše vystoupení končí, moderátor nám děkuje, my děkujeme moderátorovi a publiku, to vše za bouřlivého potlesku a je po všem. Ani nám nestačilo dojít, že jsme právě odehráli vystoupení na jednom z nejexkluzivnějších koncertů v rámci Beatleweeku a možná v jeho historii vůbec. Pak rychle balíme a za chvíli už bloumáme po rozjařeném Liverpoolu a hledáme místo, kde bychom si po tom všem mohli dát pivo. Všechny hospody sou ale narvaný k prasknutí a navíc z většiny z nich řve karaoke a po Beatles ani stopy. Původní plán rychle dát jedno rychlý a běžet na koncert Tony Sheridana se mění na „2 kilometry tam – prázdnější hospoda bez Karaoke – 2 piva - 2 kilometry zpátky“. Po návratu ale stihneme ještě podstatnou část vystoupení Donovana. Nádherný klukovský hlas, za doprovodu kytary, obojí pluje prostorem a vytváří zvláštní meditativní atmosféru a pocit přeletu do jiných dimenzí.
Ještě před koncem vystoupení ale bohužel musím běžet zařizovat přistavení autobusu. Pak hned všechno naložíme a někdy po dvanácté vyrážíme zpátky do našeho přechodného bydliště. Po cestě ještě chvíli bloudíme a večerka se posouvá až na půl druhou. Několik nejsilnějších jedinců si ale dobrovolně z dopomocí alkoholu posouvá večerku asi hodinu před budíček…
Po nelidsky brzkém vstávání nás čeká druhé ráno v Ditton Centre se sprchou a pečenou slaninou a v devět hodin už dle dohody parkujeme před Adelphi Hotel a sháníme klíče od bočního vchodu. Ostatní čekají v autobusu, když najednou nastoupí úplně cizí pán, nepodívá se doleva ani doprava a posadí se na jediné volné místo ve předu. Všem po chvilce dochází, že je to kvůli nápisu na boku našeho autobusu“The Magical Liverpool Tour“ v originálních barvách, který pána zmátl a o 10 metrů dál mu mezitím ujel skutečný „Magical Mystery Tour Bus, který by ho odvezl okružní jízdu po Liverpoolu.
Adelphi Hotel se nachází v centru Liverpoolu a jedná se o nejluxusnější a největší hotel ve městě. Postavený byl v roce 1914. V roce 1981 se zde začali pořádat jednodenní festival, na který navázala tradice Beatleweeku. Beatles v něm ale patrně nikdy nehráli. Tedy kromě stovek těch jiných Beatles z celého světa… V Hlavním tanečním sále hotelu ještě není skoro nic připraveno, takže čekáme asi 2 hodiny, mezitím se pomalu chystáme a hledáme místo pro jednotlivé sekce na miniaturním pódiu. Ve chvíli, kdy to vypadá že se může začít něco dít, do všeho vstoupí Pete Best, že chce zvučit, takže teprve kolem tři čtvrtě na dvanáct začíná naše pořádná celková zvuková zkouška. Nakonec je vše připraveno a přesně ve dvanáct se otevírají dveře do sálu.
Následující hodinu a půl odehrajeme naše snad dosud nejlepší vystoupení, po každé skladbě následuje bouřlivý aplaus a přibližně tisícovka lidí v sále zpívá každou skladbu s námi. Absolutním vrcholem je A Day in the Life, kdy se od publika dočkáme nejvyšší pocty - „standing ovation“. Zavěrečná trojice Golden Slumbers – Carry That Weight a The End je gradací koncertu a na pódium přichází Ray Johnson a děkuje nám, my děkujeme jemu a publiku a to vše za ještě bouřlivějšího potlesku než minulý večer v divadle. Doufáme, že nám třeba povolí přídavek, ale další program je příliš nabitý a především již přichází hlavní hvězda celého festivalu Donovan, se kterým má bezprostředně po našem vystoupení proběhnout interview. Za chvíli je vedle pódia obrovská hromada našich věcí, zahalená do tmy, protože interview už začalo, všichni o všechno zakopáváme, ale možnost odnést vybavení do autobusu bude až po skončení rozhovorů. To je až za dvě hodiny a my si mezitím užíváme atmosféry trhu předmětů týkajících se Beatles. V hlavní hale hotelu je asi 100 stánků a prodávají se tu desky, cédéčka, plakáty, knížky a všechno možné co má nějakou souvislost s Beatles. Chvíli obcházíme jednotlivé hotelové salóny a bary, kde v každém zuří Beatlemanie, dovezená ze všech koutů světa.
Po skončení rozhovorů nejen s Donovanem, ale i Tony Sheridanem a dalšími pamětníky, nastupuje kapela Pete Besta. Hrajou výborně a celé vystoupení je exkurzí do rané historie Beatles, kdy v Hamburku i jinde přehrávali tehdejší aktuální největší světové hity a také jedny z prvních vlastních skladeb.
Za chvíli už zase jak jinak než že opět balíme a dohadujeme se, jak strávíme čas do vystoupení v Cavernu. Někdo vyráží s předstihem do města a pár lidí zůstává okolo autobusu.
Přesně v šest hodin sestupujeme po točitých schodech do Cavernu, kde nás od sedmi čeká „malé“ vystoupení. Někdo poznamenává, že se nacházíme v přestavěném komínu. První vteřiny v klubu se musíme vyrovnat s šokem. Snad 70 stupňů ve stínu, stoprocentní vlhkost a především hlava na hlavě. Nebe i peklo na jednom místě. Co chvíli do někoho vrážíme „sorry – sorry“ a vůbec se nemůžeme zorientovat. Tak tady to všechno začalo…
Nacházíme pódium, na kterém máme hrát a jdeme si odložit do zákulisí. Ono to s tím Cavernem vlastně není zase tak žhavý, protože původní dům byl i se sklepem zbourán v roce 1973. Pak asi někomu došlo, že padla jedna z největších turistických atrakcí a všechno bylo postaveno znovu ze stejných cihel. I když dle pamětníků byly některé místnosti v klubu jinak prostorově orientovány.
Na pódiu, které je tedy replikou původního, na kterém Beatles začínali, zrovna hrají Beatles…. Ne nejsou to Beatles, je to revival odněkud z Anglie. A jsou opravdu hodně dobrý a věrný, i když prošedivělý baskytarista vypadá, že je otcem tří ostatních. Přemýšlíme co budeme hrát a vždycky, když se na nějaké skladbě dohodneme, v tu chvíli ji kapela na pódiu zahraje. Těžký výběr. Je s námi ale i Martin Bechynský s klávesami, takže klidně můžeme hrát pozdější skladby, které v Cavernu zase tak často slyšet nebývají. Za chvíli se od značně alkoholem posilněného pořadatele dozvídáme, že máme hrát na jiném pódiu, na tom „hlavnějším“ a větším, kde v minulosti už dvakrát vystupoval např. Paul McCartney. Přesouváme se garážemi, abychom se vyhnuli davům v klubu a čekáme na konec vystoupení předcházející skupiny. Po bleskové přípravě stojíme na pódiu a chceme začít hrát, když si všimneme pod pódiem stojícího bělovlasého pána, který nám oznamuje, že teď mají hrát oni. Chvíli na to opět přichází pořadatel a prosí nás, abychom vystoupení zkrátili na 25 minut místo původních 45, protože italská kapela přijela kvůli jednomu vystoupení. Souhlasíme a jdeme na to. To co prožíváme v příštích minutách se nedá nazvat jinak než euforie. Začínáme Walrusem a přes Lucy a Come together a i několik starých rokenrolů se dostáváme až k The End. Atmosféra úžasná, pod pódiem rozvášněný dav (jeho velká část je od nás a z pražského fanklubu Beatles), tak hrajeme jako o život, jinak se totiž v Cavernu ani hrát nedá. Na přídavek opět není čas, takže balíme, aby mohla okamžitě nastoupit další skupina. V šatně se na chvíli potkáváme s několika fanklubáky z Prahy a domlouváme se na setkání příští den.
Vystupujeme komínem zpátky na zem a jsme absolutně nadšený a spokojený, že jsme si zahráli v CAVERNU!!! A zvládli minimální přípravu na vystoupení a mohli pocítit atmosféru tohohle mystického místa. I když přestavěného… Jediné co nás může mrzet je, že se nám nepodařilo do Cavernu protáhnout všechny členy zájezdu. Naštěstí je tenhle koncert stejně jako nakonec všechny ostatní natočen digitální kamerou.
Ulicemi se přes davy lidí vracíme zpátky do Adelphi Hotelu, kde nás v Crompton`s baru čeká naše čtvrté a poslední vystoupení. Když přicházíme, je na pódiu právě kapela Los Escarabajos ze Španělska. Hrají skvěle a na závěr přidávají i skladby Boba Dylana. Na přípravu máme opět jen chviličku a za mohutného povzbuzování fanoušků, pocházejících opět také z našeho autobusu, zahajujeme osvědčený program z Cavernu. Přidává se k nám i Tomáš Port s perkusemi a všichni si vystoupení náramně užíváme. Když dohrajeme celý program, je potlesk tak bouřlivý, že nám pořadatel dokonce povolí ještě přídavek. Poslední písnička v Liverpoolu, a po chvilce balení a krátkém odpočinku se naprosto vyčerpaní, ale nekonečně šťastní a spokojení vydáváme zpět k autobusu. Liverpool je dobyt!
Cesta do Ditton Centra byla už v podstatě počátkem oslavy úspěšného „turné“. A naše sboristky nám k tomu nádherně zazpívaly Because, na kterou bohužel během koncertů nedošlo. Po příjezdu jsme ještě chvíli hodnotili celkový dojem a došli jsme k závěru, že se nám vše podařilo lépe, než jsme si vůbec představovali. Pak už se celý orchestr začal oddávat veselení a úspěšné turné jsme oslavili opravdu důkladně. Zpívalo se, hrálo na všechny nástroje (všichni na všechno) a dopíjely zásoby, to vše do páté hodiny ranní.
Ráno jsme vstávali mnohem později než předešlé dny, ale o to rychleji bylo třeba vše zabalit, nic nezapomenout a odjet na naší poslední Haltonskou snídani.
Po cestě do Liverpoolu jsme na letišti Johna Lennona vysadili Honzu s Davidem a v půl druhé byl u Muzea Beatles v Albert Docks naplánován sraz se členy pražského fanklubu Beatles. Dorazil ale jen předseda Jirka Svátek s manželkou a několikrát jsme se společně vyfotili a trochu hodnotili dojmy. Pak všichni vyrazili do víru města, kde právě probíhal Mathew Street Festival. Na několika pódiích hrály revivaly snad všech slavných skupin včetně Beatles a všechny byly naprosto dokonalé. Po celém Liverpoolu se pohybovaly davy turistů, do toho pouťové atrakce a hudba, vše smíchané do mohutné zvukové kulisy festivalu. Většina z nás si k tomu obešla skoro celé centrum Liverpoolu včetně obou katedrál a dalších zajímavostí.
V šest hodin jsme se všichni sešli u autobusu a čekala nás už jen cesta k domovu. Původně plánovaný odjezd o půlnoci se tak významně posunul s vidinou dřívějšího příjezdu do Čech. V Doveru jsme měli štěstí, vzali nás hned na nejbližší trajekt. Přestávky na parkovištích jsme si stejně jako při cestě tam krátili fotbálkem a atmosféra byla opět velice příjemná. Také díky „Kentánovi z Montarži“, který se stal se čtyřmi reprízami nejúspěšnějším busovideovým filmem a maskotem zájezdu. Cesta příjemně utíkala, spali všichni včetně těch kteří tvrdili, že v autobuse nikdy nespí a na druhý den jsme někdy kolem šesté hodiny překročili hranice České republiky.
Opět zastávka v Teplicích a krátké rozloučení a kolem deváté vjíždíme do Ústí. Ještě rychlý rozvoz do okrajových čtvrtí a v deset hodin stojíme u Magistrátu, kde nás očekává hrstka rodičů a příbuzných. Kruh se uzavírá, jsme doma a můžeme si říct, že jsme všechno zvládli. Podařilo se nám v Liverpoolu odehrát čtyři velice úspěšná vystoupení a důstojně tak reprezentovat město a to vše navíc v rámci partnerství s Haltonem.
Celou akci by nebylo možné zrealizovat bez finanční podpory města Ústí nad Labem a několika dalších subjektů. Zástupci partnerského města Halton nám zase přichystali úžasné přijetí a pečlivě připravené zázemí. Velké poděkování také patří všem hudebníků a kamarádům, kteří se zájezdu přímo zúčastnili a zvládli všechna jeho nepohodlí a nástrahy a navíc si vše s radostí užili.
Pomyslnou tečkou za Magical Liverpool Tour 2006 bude 16. Vánoční koncert The Boom Beatles Revival and Orchestra, který se uskuteční v sobotu 16.12. 2006 v Domu kultury v Ústí nad Labem.